Když mi bylo deset, z dítěte jsem se začala stávat ženou. Táta si toho všimnul a náležitě to „ocenil“: začal mě osahávat, masturbovat, dělal mi orální sex, nutil mě na něj sahat. Dělo se to opakovaně asi do jedenácti, než se narodila sestra. Líbilo se mi to, ale zároveň jsem měla pocity viny: vždyť táta patří mámě a já ji podvádím? Cítila jsem se jako milenka, která rozbíjí rodinné štěstí. Zároveň jsem si říkala, že bez táty bych nikdy na sexualitu „nepřišla“, že je vlastně dobře, že mi to „ukázal“, měla jsem za to, že v deseti bych to už dávno měla znát. Tenkrát jsem nijak nepřemýšlela o tom, že je to špatné nebo že se to nemá, naopak, myslela jsem si, jak je naše rodina vzorná. Nikomu jsem to samozřejmě neřekla. Když jsem se zhoršila ve škole a začala mít neurotické tiky, rodiče mě poslali k doktorovi, aby mě „napravili“. Spolu s doktorkou mě „motivovali“, abych ovládala svoje nutkání sebou nekontrolovatelně cukat, že za každý den, kdy to na mně neuvidí, prý dostanu korunu. A paní doktorka se převedla, prý když to vydržím celý měsíc, můžu mít třicet korun! Tenkrát jsem si říkala, to určitě, když to bude normální, tak mi za to nikdo nic nedá. Začla jsem se snažit ovládat „na sílu“.

Do určité míry to fungovalo. Ve dvaceti jsem byla promiskuitní. Střídala jsem kluky i na jednu noc. Měla jsem za to, že mě nebudou mít rádi, pokud jim nedám. Taky se mi líbilo mít nad nimi moc. Mezitím jsem třikrát prožila znásilnění – ale myslela jsem si, že si za to můžu sama. Nikomu jsem to neřekla. Neměla jsem s těma klukama nikam chodit. Ve třiceti jsem se seznámila s manželem. Sexualita se za posledních deset let obrátila: teď mi pro změnu moc neříká. Náš vztah tím trpí. Před pěti lety jsem se rozhodla prolomit mlčení a napsala jsem tátovi dopis. Celé rodině jsem vylíčila, co se o čtvrtstoletí dříve v naší rodině dělo a jak mi to ublížilo. Táta se tváří, že to, co dělal, bylo pro moje dobro, a že mi to nemohlo ublížit. Máma opět nechce nic slyšet, brácha má svých starostí dost. Jediný zájem projevila sestra, která tomu ale skoro nemohla uvěřit. Alespoň že jí se to vyhnulo. Před dvěma lety jsem porodila dcerku císařským řezem. Z chování některého personálu v porodnici jsem se cítila znovu zneužitá a brečela jsem snad celé šestinedělí. Brzy mi bude čtyřicet. Od oněch událostí uplynulo už třicet let, ale já mám pořád strach. O naši dcerku, co když ji nechám samotnou s dědečkem, neublíží jí? Neublížím jí já, byť nechtěně, protože je známo, že oběti zneužívání taky zneužívají? Mám problémy s hranicema, psychosomatické nemoci, a kdoví co ještě, co ani nedokážu popsat, ale co negativně ovlivňuje můj současný život. Říkám si, že tak stará záležitost už mě přece nemůže ovlivňovat. Opak je ale pravdou a já si dávám předsevzetí, že už se konečně dám do pořádku. Jdu poprvé na schůzku svépomocné skupiny pro oběti znásilnění a oběti zneužívání v dětství. Poprvé můžu mluvit s někým, kdo prožil to samé, co já. Cítím se tam mezi svými. Je to začátek, a doufám, že bude mít pokračování a šťastný konec. Zatím si držím palce.

(M.M.)