Když se otec dítěte dotýká sexuálně, ztrácí své otcovství. Už to není otec.
Rohr, Zneužití, str. 24

V tomto smyslu jsem svého otce ztratila, když mi bylo deset. Ano, pořád žije, i když od těch událostí uplynulo už třicet let. Ale jeho funkce jako otce skončila už dávno.

V jedné knížce jsem narazila na zajímavé cvičení. Napište si, jak by vypadal dokonalý vztah s otcem, a poté, jak vypadal skutečný vztah s otcem. Dokonalý vztah je jednoduchý a krátký: chci otce, který by se zajímal o mé skutečné "já", choval by se ke mně s úctou a bral by mě vážně, podporoval by moje názory, bral by vážně moje pocity, bral by mě vážně jako hodnotnou lidskou bytost, dával by mi najevo, že jsem pro něj důležitá – jako dcera, ne jako sexuální objekt. A hodně by mě chválil, za všechno. Věnoval by mi svůj čas, podnikali bychom spolu akce, výlety a takové věci, které dělají děti s tátou.

Skutečný vztah vypadal jinak. Táta se tvářil navenek (před cizími lidmi) jinak než doma. Venku byl oblíbený, lidé ho měli rádi, vážili si ho, dali na něj, měl dobré postavení v práci i v sousedství, pracoval ve školství, dokonce učil děti, i když už starší. V místě bydliště měl na starosti celý tehdejší Uliční výbor, či jak se to za totality jmenovalo. Ovšem doma se choval jako despota. Všechno muselo být podle něj, jen on měl pravdu. Ve skutečnosti cokoli, co jsem si myslela, řekla nebo chtěla já, bylo špatně. Dokonce když jsem měla názor jako on, dokázal ho otočit, aby měl opačný. Tak mi to připadalo, protože později, když jsem si vybrala zaměstnání, které se mu nelíbilo, tak můj výběr zkritizoval. A později, když jsem z téhož odcházela, kritizoval opět můj ochod.

Ale vraťme se k dětství, tedy, vlastně k době, kdy mi bylo osmnáct. Při jedné výměně názorů mi řekl, že mě radši měl vystříkat na patník. V devatenácti mi nadával do kurev a chtěl mě vystěhovat z domu. Na moje kluky žárlil, říkal, že si pořídí na ně zbraň. Tvářil se, že si nemůže zapamatovat jméno mého přítele, nyní manžela, i když už ho znal dva roky. Ani teď se pořádně nemůžu dostat k dětství. Když mi bylo dvanáct nebo třináct, stále za totality, přinesl domů trs banánů s tím, že všechny jsou pro malou sestru, které byl tak rok. Nedal mi ani jeden. Sexuálně mě zneužíval. Poté, když jsem měla psychosomatické problémy, mě tahal po doktorech, dával mi najevo, že je to moje chyba, že já jsem vadná, ať to doktoři spraví – jen aby si nemusel přiznat, že za to může on. Po letech při konfrontaci nepopřel, co dělal, nicméně řekl, že si za to můžu sama, že jsem prý byla problémové dítě a že nevěděl, co se mnou, tak si myslel, že „tohle“ mi pomůže… Prý to dělal pro moje dobro a nemohlo mi to prý ublížit. Nemám se prý na nikoho vymlouvat.

Střih. Tátovi bude sedmdesát. Žije, je na svůj věk zdravý, ale pocitově mi přijde, že tam žádný skutečný „táta“ není. Omezíme se na pozdrav, nemáme si co říct. Pro mě je tam velké prázdno. Nezměnil se, v tom smyslu, že by změnil svůj názor na minulost. Jinak ano, je jiný, už není tak silný, už se ho nebojíme, vidím jeho slabost, závislost. Ale nevím, jestli je pro nás dva nějaká cesta k nápravě.

(M.M.)