Letos mi bude 41let. Jsem vdaná a jsem spokojenou mámou úžasné tříleté holčičky. Pečuji o domácnost a o dítě, ale zvládám se věnovat i sobě, studiu, přátelům a novým projektům, které poslední dobou začaly přicházet do mého života. Ale vždycky to tak nebylo. Vlastně ještě před rokem. V polovině listopadu 2014 jsem onemocněla zánětem ledvin a byla nucena zůstat 2 měsíce jen doma, samozřejmě i s dcerkou. Ven jsme nemohly, tak jsem hodně přemýšlela. Co je v mém životě špatně? Co dělám špatně? Měla bych být šťastná, spokojená a veselá, mám manžela a dítě, mám kde bydlet, co jíst… Tak kde je problém? Tenkrát jsem to opravdu neviděla, a to i přesto, že od narození dcerky jsem podobně, byť ne tak drasticky, kolabovala průměrně tak po půl roce. A problém tu byl, byť jsem si ho nejdříve nechtěla připustit. Protože to bylo tabu. Trauma, které se odehrálo před 30 lety, dlouho spalo v mém podvědomí, ale teď chtělo ven. Bylo to jako: buď s tím něco začneš dělat, nebo umřeš. Nemáš na výběr. No a já jsem se rozhodla: budu žít. Pro svoji dcerku. Pro manžela. Pro sebe. Tenkrát jsem sebe ještě měla na posledním místě. Není se čemu divit. Moje trauma se jmenuje incest. Slovo, které mi i dnes nahání hrůzu, a přesto musím přiznat: ano, já jsem obětí incestu.

A tak jsem se dala do hledání. Kde mi můžou pomoct? A objevila jsem nově vznikající skupinu SASA, anonymní skupinu pro oběti sexuálního násilí, založenou podle tradic Anonymních alkoholiků. Měla jsem to štěstí být přímo u zrodu skupiny, přímo na první schůzce, která se konala téměř přesně před rokem. A tady začalo moje uzdravování. Chodila jsem na schůzky a povídala jsem o svém traumatu pořád dokola, jaké jsou následky, a byla jsem překvapena, že nejsem sama! Nejsem sama, jak jsem si vždycky myslela. Je nás víc! Smutné, ale zároveň i podporující. Hurá, nejsem sama! Je nás víc. Ano, opakuji to, protože je to tak důležité, pro nás, oběti sexuálního násilí obecně, i oběti incestu. Objevila jsem i spřátelenou skypovou skupinu SIA, přímo pro oběti incestu, a byla účastníkem obou. V červenci jsem začala pracovat se svou sponzorkou (člověk, který provází) na krocích, které jsou součástí práce ve skupině, a nyní, po 7 měsících, jsem u 4. kroku. Zažila jsem za ten rok práce ve skupinách dobré chvíle i špatné. V těch špatných mě obě skupiny i moje sponzorka velmi podpořily. Popravdě myslím, že loňské prázdniny bych bez pomoci mojí sponzorky skoro nepřežila. Bylo to pro mě těžké období. Následovalo další, lepší období, a horší… až koncem minulého roku, koncem roku 2015, se ve mně cosi posunulo. Udělalo to „cvak“. A já jsem měla dojem, že moje základní pocitové nastavení se zvedlo, jako bych za ten rok udělala jednu „obrátku“ a na pomyslné spirále se vyšplhala o jeden stupeň. Ano, lepší i horší časy se střídají stále, ale už nepadám emočně tak hluboko jako předtím! A pokud by se tak přece jen stalo, už vím, že moje milované SASA a SIA skupiny a moje sponzorka mě nenechají padnout. Už ne. Už budu žít a bude se mi dařit čím dál tím lépe, pokud budu chodit na skupiny a dodržovat program. Děkuji.

(M.M.)