Dlouholeté mlčení, vlastně ztráta řeči – vyvolaná příkazem mlčenlivosti po sexuálním zneužití – má sama o sobě trvalé následky.
Rohr, Zneužití, str. 24

Mám pocit, že mlčím celý život. O těch podstatných věcech. O těch ostatních, nepodstatných, mluvím pořád, asi proto, aby nebylo ticho. Nevzpomínám si, že by mi táta vysloveně přikázal mlčet a nesmět nic říct. Nicméně i nevysloveně toto pravidlo působilo tak silně, že jsem dlouhou dobu neřekla nikomu nic. Nic důležitého, co by se mě týkalo. Ostatně se mě na to ani nikdo neptal, okolí hledalo chybu ve mně, pokud se mu na mně něco nelíbilo.

Bylo mi deset a začala jsem se stávat ženou. První menstruaci jsem sice dostala až za dva roky, ale už teď bylo vidět, že přestávám být dítětem. Začínala jsem být ženou a táta si to vysvětlil tak, že jsem ženou pro něj. Táta přece ví, co je správné – brala jsem to tenkrát asi takto, i když podvědomě mi to nehrálo, i v deseti jsem věděla, že k tátovi přece patří máma, a ne já! Takže vlastně já jsem ta špatná, která svedla tátu. Někde tam asi vzniklo mlčení – o tom nesmím nikomu říct, hlavně ne mámě, té by to ublížilo – a komu jinému? Žádné informace se ke mně tenkrát nedostaly, byla ještě totalita a já jsem žila pořád v domnění, že naše rodina je tak vzorná. Vždyť přece máma s tátou jsou spolu, nerozvádějí se jako rodiče ostatních dětí, tak to musí být v pořádku. Vždyť nic jiného jsem neznala. Mlčela jsem, ale moje tělo se bouřilo. Možná tady začaly moje psychosomatické potíže. Najednou mi nešlo se soustředit, zhoršila jsem se ve škole – já, která jsem školu milovala a byla vždy mezi nejlepšími! Trvalo to, tuším, tak půl roku s tou školou. Jenže toto nezabralo, o pár dvojek víc nikoho nerozhodilo, nikdo si toho nevšiml. Začala jsem mít neurotické tiky. Toho už si okolí všimlo a nelíbilo se mu to. Zřejmě tenkrát o psychologii nikdo neslyšel, protože jsem se začala léčit na neurologii či kde, chodila jsem na vyšetření mozkových vln EEG, což bylo docela v pohodě, dostala jsem takové natáčky a vrnělo to… a člověk si u toho odpočinul. Ale žádné výsledky to tenkrát nepřineslo. Nikde ani slovo o tom, co se děje v mém životě, prostě dítě je rozbité – sprav ho! Tento stav byl vidět nejvíce asi čtyři roky, kdy mě táta v osmé třídě poslal na pozorování do nemocnice. Tady chci udělat vložku o zapomínání. Hodně lidí si na své zážitky zneužívání nepamatuje. Já ano, zato hodně zapomínám v životě, nepamatuju si toho moc z dětství, ale zapomínám i méně vzdálenou minulost. No, a skutečnost, že jsem byla ve třinácti v nemocnici… jsem taky skoro vytěsnila. Pamatuji si, že jsem vzpomínala, jestli jsem byla někdy hospitalizována v nemocnici. Byla, v porodnici, když jsem se narodila… pak trhání mandlí, ale to jsem tam tuším nespala… pak nic, až znovu v porodnici, když se narodila naše dcera. Teprve teď, když se zaměřím na toto téma, si to uvědomuji. Ta nemocnice v osmé třídě, vzpomínka tam je a zároveň i není. Jako by na určité události v životě fungovala slepá skvrna. V nemocnici jsem byla asi čtrnáct dní, bylo mi třináct, ale byla jsem už dost velká, takže mě dali rovnou na oddělení pro dospělé. Prý na pozorování. V podstatě mi tam nedělali nic jiného, než známé EEG, na které jsem ovšem mohla chodit ambulantně… pak mě objednali na nějakou jinou proceduru, nevěděla jsem, co to je, bála jsem se a brečela, z nemocnice jsem telefonovala – tuším tátovi? A pak se stal zázrak, ten přístroj se jim rozbil, takže jsem byla ušetřena. Takže kromě EEG mi tam nedělali vlastně nic. Mezitím nějaká doktorka, zřejmě ta na neurologii, radila rodičům, aby mi slíbili korunu za každý den, kdy na mně tiky nebudou vidět. Očividně to vadilo nejen našim, ale i doktorce. Opět žádná otázka na příčinu, žádná odpověď. A já jsem se snažila potlačit sama sebe, tělo mi dávalo najevo, že se něco děje, nemůžu mluvit, tak se aspoň hýbu, jsem naživu, potřebuji uzdravit! Rodiče a doktorka mi říkali „hýbat se je špatné, hýbeš se způsobem, který nám nevyhovuje, změň se podle nás“. A já jsem se snažila vyhovět. Učila jsem se, jak potlačit svoje vnitřní popudy, protože okolí se to nelíbí. A navenek se stále tvářím jako hodná holčička, jako že se nic neděje. Už tomu asi začínám i věřit. Později pak jdu životem s tím, že všechno musím zvládnout sama, jsem v pohodě, ale musím to zvládnout sama. Pak už asi nikomu nic podstatného neřeknu… Někdy v té době mě začaly zajímat bojové filmy, moje vnitřní já možná chtělo bojovat tímto způsobem. Následně jsem tři roky na střední škole chodila na karate, asi mi to pomohlo upustit část tlaku, který ve mně byl. Vymlátit to. V osmnácti letech po maturitě jsem se místo mluvení snažila zmizet ze světa. Podvědomě, vědomě bych si to nedovolila. Řekla jsem si, že jsem moc tlustá, a proto budu držet dietu. Během tří měsíců jsem skoro přestala jíst, ztratila menstruaci, přestala jsem se soustředit – natolik, že jsem musela opustit vysokou školu, na kterou jsem právě nastoupila. Volala jsem o pomoc, ale opět to nikdo neviděl, volala jsem, ale nemohla vydat hlásku. Táta říkal jen „nepřeháněj to s tím hubnutím“, ostatně kritizoval mě jako obvykle, jinak nic. Zachránily mě Vánoce, kdy jsem opět začala jíst. Co jíst, přejídat se! Problémy s jídlem, jídlo jako droga, mě provází celý život. Opět trvalo asi půl roku, než jsem se dala po psychické stránce jakžtakž do pořádku. Dalo by se říct, že odbočuji od tématu mlčení, ale celý můj příběh, nejen jeho začátek, co jsem popsala, je o něm. O tom, jak já mlčím, a moje tělo se snaží mluvit. Nemá pusu, jen tu mou, tak mluví tělesnými symptomy. Zhruba v sedmé třídě jsem měla problém s kolenem, opět pan doktor, injekce, zákaz cvičení… prý je to tím, že „hodně rostu“. Opět nepochopené volání těla, že z toho, co se stalo, „jdu do kolen“! Opět moje tělo nikdo neslyšel, v té době už ani já, ani nikdo jiný. Zhruba tehdy jsem začala psát. Pusa mě zradila, třeba psaný text půjde lépe. Nepsala jsem o svých zážitcích, psala jsem vymyšlené příběhy, pohádky, posílala je do redakce tehdejší socialistické Mladé fronty, či jak se to jmenovalo. Dávali mi zpětnou vazbu, tak mě to motivovalo. Jenže pak přišla revoluce a přišel poslední dopis, ve kterém psali, že sice můžu povídky posílat dál, ale že mi nebudou posílat zpětnou vazbu. Jediné povzbuzení, abych nemlčela (aspoň písemně a aspoň o jiných věcech), skončilo a já se vrhla na to karate… Tam jsem to mohla vyjádřit alespoň fyzicky. Co si pamatuji, chtěla jsem být spisovatelkou. Tedy poté, co jsem chtěla být učitelkou jako rodiče a také poté, co jsem chtěla být prodavačkou, jenže táta mi vysvětlil, že to je pro blbé děti, protože právě takové učil. Byla jsem na brigádě v novinách. Vystudovala jsem na vysoké jako vedlejší obor žurnalistiku. Svého času jsem měla i novinářský průkaz. Mým snem bylo napsat knížku, tak jsem psala aspoň o kartách, které vykládám, na svůj web, ale teď mi dochází, že ty informace, o kterých jsem celý život nemluvila, prostě chtějí ven. A nemůžou-li pusou, tak chtějí ven přes psaní. Psaní – vlastně celý život mám ráda psaní ve všech jeho podobách – vytváření textů, psaní na stroji/počítači… na střední škole jsem v tom závodila a později to i učila, učila jsem se psát těsnopisem, učila jsem se grafoterapii – vlastně psát krasopisem, samé psaní, informace chtěly ven, akorát já jsem nevěděla, proč! Tak teď to konečně vím. Mlčení jsem používala i proti sobě. O zážitku jsem sice „věděla“, ale úplně bez emocí, odstřižená, takže jsem si nedokázala připustit souvislosti s životem, který jsem vedla. Říkala jsem si, že přece na to všechno nemůžu svádět, že je to minulost, že to přece nemohlo mít takový vliv. Nevěděla jsem, že moje přesvědčení o nutnosti se s chlapem vyspat, aby mě měl rád, pramení ze zážitků zneužívání. Neviděla jsem spoustu dalších souvislostí, protože jsem si o tom zakázala i jen přemýšlet z obavy, že by to bolelo. Mlčela jsem 25 let. Po tom, co jsem skončila v zaměstnání a zůstala doma, mě dostihla deprese. Šla jsem na terapii a… objevilo se téma zneužívání. Informace chtěly ven a já jsem udělala velký krok: napsala jsem mail a poslala ho rodičům a sourozencům. Na ústní projev jsem neměla sílu, pořád jsem byla němá, ale i na písemný projev jsem se musela připravovat, tak moc jsem se bála reakce rodiny, že jsem dopis poslala až poté, co jsem se vnitřně smířila s tím, že to bude tak bolestné pro všechny zúčastněné, že se mě pak už nikdy nebudou chtít vidět. V podstatě jsem se smířila s tím, že už nikoho z rodiny nikdy neuvidím. Tak to pro mě bylo závažné a já jsem se rozhodla, že moje zdraví za to stojí. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří, takže s rodinou komunikuji dál. Co se ale stalo – uběhlo dalších pět let – a mlčení pokračuje. Až doteď. Už nemám potřebu přesvědčovat tátu, že mi to ublížilo, co dělal, protože tenkrát řekl, že to dělal pro moje dobro a že mi to nemohlo ublížit. Už nepřesvědčuji mámu, že na terapii (opět) chodit potřebuji a že si nevymýšlím. Naopak teď mám potřebu přestat mlčet sama před sebou. Teď už si slibuji, že se nevzdám a budu pokračovat až do konce – vlastně asi pořád. Mám pochybnosti, jestli už to nemám vyřešeno a nemám se v tom dál šťourat – chacha, to nemůžu myslet vážně! Co jsem se po pěti letech odhodlala opět k terapii, se mi moje téma znovu otevřelo a už ho nepustím. Na svépomocné skupině můžu konečně mluvit. Poznala jsem i jiné ženy, které mají podobnou minulost jako já. Vidím novou naději. Pro sebe i pro ostatní.

(M.M.)