„Jsem oběť zneužívání v dětství a znásilňování v dospělosti“… tuto větu stále nejsem schopna nahlas vyslovit. Vlastně si ji nejsem stále schopna ani myslet, nejsem si jista tím, zda jsem oběť, zda nejsem ten, který to všechno zavinil, který si za to může sám… Nevím. Nějak se to ve mně vše stále točí, opakuje se vše jako nekonečný film… a já už prostě nevím, co je pravda… Čemu věřit. Moje zřejmě první vzpomínka sahá do doby mých méně než tří a půl let. V té době si vybavuji, jak jsem prvně myslela, že mě chce otec zabít, když jsem jej musela orálně uspokojovat a při tom jsem nemohla dýchat… Dělo se to dlouho. Moc dlouho. V té době šlo „jen“ o orál, nebo různé dotyky… Změnilo se to až někdy v mých osmi letech, kdy jsem začala mít s otcem pohlavní styk a kdy jsem si znovu myslela, že mě zabíjí, ta šílená bolest se tehdy ani moc jinak vysvětlit nedala… Vše přestalo až po více než osmi letech, ani nevím, proč… Nyní otec žije se mnou, už není schopen žít sám, příliš se na něm projevily důsledky alkoholismu a jiných zdravotních potíží… A s ním přišel i neskutečný strach, přestože vím, že už se nic dít snad ani nemůže. Po maturitě jsem se přestěhovala do školy do zcela jiného města, kde jsem i po dokončení studia zůstala. V tom městě se po několika letech objevil jiný člověk, který nejednou využil tohoto těla, znásilnil, případně zmlátil… Teď jen doufám, že už je to minulost… V současnosti se léčím s depresemi, sebepoškozováním… Mám neustále strach, že každému, koho potkám, hrozí, že mu ublížím, že vše, co dělám, bude špatně. Bojím se každého dne… Když jsem objevila tento program, tyto lidičky, když jsem se přinutila sebrat zbytek odvahy a dorazit, tak vzniklo obrovské překvapení – najednou hodně různých lidí, kteří vyjadřují dosti podobné či naprosto totožné pocity… Že bych v tom vážně nebyla sama? Nevím, stále nedokážu nic vyslovit, ale už jen to, že tam můžu být a poslouchat tolik podobné příběhy jiných, to mi dává jistou naději. Možná i v naději, že nejsem jediná ta, která byla a je za vše nutně vinna, že nejsem člověk vhodný jen „na odpis“, prostě naději, že se z toho dá nezbláznit a začít zase normálně fungovat a třeba i jednou nějak více normálně žít. Prostě mi dává naději doufat, snad trošku i snít…

(Z.N.)