Jsem z rozvedené rodiny a otec od nás odešel, když mi byly 2 roky, kvůli jiné ženě. O 2 roky později se matka podruhé vdala za muže, kterého jsme se starší sestrou neměly rády. Byl arogantní, výbušný, neustále si chtěl dokazovat, že je lepší než ostatní, a vybíjel si na nás své frustrace i zlost. Byl to vetřelec, chtěl, aby se vše točilo kolem něho, a má pasivní a nezralá matka mu podléhala. Prosila jsem ji, aby s námi nebyl, protože je zlý, ale matka se ho vždy zastávala a zacpávala si uši. Velikou roli hrály peníze, kterými si ji otčím kupoval a i mě později manipuloval a kazil charakter. Když mě třeba zbil, šel si to místo upřímné omluvy občas vyžehlit drobným dárkem, byl úlisný jako had a zbabělý, protože si dovoloval na slabší a silnější se snažil přechytračit. Byl velmi inteligentní, schopný ve vedoucí pozici v zaměstnání, za komunistů cestoval služebně i do západních zemí, měl vysokou školu a uměl několik jazyků. Ve společnosti se uměl sympaticky i zábavně chovat a byl oblíbený, takže když jsem si jako šestiletá nešťastná holčička chodila všude možně po lidech stěžovat, že je na mě Jirka zlý a doma mě nemají rádi, často jsem narážela na lhostejnost nebo nedůvěru, v lepším případě mě vyslechli, ale život šel beze změny dál. Matce jsem zazlívala, že mě neochránila, a už v šesti letech jsem jí přestala důvěřovat. Následkem života s despotickým otčímem jsem se už od dětství vzdávala, cítila jsem se velice osamělá, chyběla mi spřízněná duše a žila jsem ve svém světě. Neuměla jsem se bránit, připadala jsem si bezcenná, a i když mě otčím často nemlátil, napadal mě slovně, ponižoval a podceňoval, což je jako vražda duše. Také matku slovně ponižoval a vadilo mi, že se nebrání a neuteče od něho i s námi. Starší sestra tím také trpěla, ale na rozdíl ode mě byla průbojnější, dobře se učila ve škole (já jsem byla ve stresu a učení mi tolik nešlo a otčím, zaměřený na výkon, mě kvůli tomu často deptal) a neměly jsme spolu moc hezký vztah. Obě jsme se neměly kde naučit zájmu a lásce, protože se nám ničeho takového nedostávalo. Připadala jsem si v rodině „jako to páté kolo u vozu“ a hrozně mě to ponižovalo. Neuměla jsem přímo projevit hněv a dělala jsem to skrytě. V 15 letech mě otčím poprvé pozval na dovolenou po Evropě. Matka a sestra už s ním byly u moře, ale já jsem měla jet s ním sama, což se ještě nikdy nestalo. Otčím začal po revoluci podnikat s německými firmami a byl daleko příjemnější než kdykoli předtím, dokonce se i pochlubil, kolik vydělá za měsíc, a já jsem byla na něj pyšná. Protože mě celý život spíše přehlížel, neměla jsem sebemenší podezření z jeho postranních úmyslů nebo vůle mi během dovolené ublížit. Měla už jsem za sebou několik sexuálních zážitků, ale nikdy ne z lásky, protože jsem mužům nedůvěřovala a bála se jich, ale chtěla jsem si svou cenu dokázat tím, že si udělám skalp a ulovím nějakého kluka do postele nebo přesněji se nechám ulovit. Následkem ponižování v dětství jsem chtěla být co nejrychleji dospělá a styděla jsem se třeba, že jsem ve 14 letech ještě panna, a využila jsem příležitosti vyspat se s jedním spolužákem, ke kterému jsem nic necítila, a tím se toho svého "břemene" zbavit. Nevěřila jsem v lásku, ale zoufale po ní celou svou bytostí toužila. A také po pozornosti. Byl to zvláštní pocit jet sama na dovolenou s člověkem, který byl na mě v dětství zlý. Už první den dovolené se ke mně začal chovat jako k dospělé a sliboval, že to bude dovolená, na kterou nikdy nezapomenu. Sliboval, jak si to spolu užijeme a že se spolu klidně můžeme i opít. Dělal mi dobře jeho zájem o mou osobu a ve své mladické naivitě jsem nic netušila. Najednou mi začal lichotit, jak jsem inteligentní, a to byl balzám do mých ran, když jsem jako dítě od něho jen slyšela, že jsem blbeček, prdlá, debil a snílek. V jeho přítomnosti jsem se naučila nedávat najevo city, potlačovat je, schovávat, maskovat, lhát. Toto se mi v životě pak mnohokrát velice vymstilo, protože jsem se v sobě nevyznala a nemohla se za sebe postavit a nechávala se zneužívat od různých manipulantů. Můj život řídil strach a samota. „Za trochu lásky bych šla světa kraj“ a nelitovala bych žádné oběti. Zvláště před otčímem jsem ze strachu z ponížení nechtěla dávat najevo svou slabost a zranitelnost a byla jsem jako paralyzovaná.
Už první večer jsme se spolu opili a otčím mě na hotelovém pokoji zval do společné sprchy. Odmítla jsem, a to opakovaně, přestože byl dotěrný. Měla jsem jasno, že to nechci a mám k tomu jasný odpor. O 3 dny později se situace opakovala. Opila jsem se tak, že mi bylo vše jedno, otčím využil mé bezbrannosti a zneužil mě na prsou. Dodnes nedokážu snést citlivá prsa v premenstruačním období a lepím si je náplastí, dokud to pnutí a bolest nepřestane. Ráno po tom zneužití jsem mu řekla, že si nepřeji, aby se to ještě někdy opakovalo, a otčím se na pár dní stáhl. Poté jsem se dostala do nějaké citové deprese a něco se ve mně zlomilo, o čemž se nebudu rozepisovat, protože je to složité. Fakt je ten, že jsem mu ještě asi dvakrát odmítla, ale poslední dvě noci se mu podařilo přemluvit mě k prostituci s ním za 300 DM a já jsem pod silným vlivem alkoholu svolila. Dostala jsem se do pasti. Měla jsem totiž jedinou kamarádku, která byla zvláštní a od 14 let mi nalhávala své údajné zjevení Ježíše Krista, a já, protože jsem nesmírně toužila po Bohu a po lásce, jsem jí věřila. Ona poznala, že neumím rozlišovat, a tahala mě 12 let za nos. Této tzv. spolužačce kamarádce jsem se svěřila, co se stalo na dovolené s otčímem a že mi za to dal 5000 Kč, což byl v roce 1992 pro 15letou puberťačku hotový balík, a milá kamarádka ze mě začala nenápadně tahat peníze a manipulovat mě ve jménu Božím. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč zneužívání otčímem pokračovalo a trvalo celých 5 let. Kdyby mě ta kamarádka nekrmila těmi svými zjeveními, už dávno bych se s ní nebavila, protože ona sama mi dvakrát sympatická nabyla kvůli své divné povaze a chladnému srdci, ale najednou jsem si díky těm bludům připadala jako někdo a můj prázdný život dostal smysl. Jednoho dne přišla milá kamarádka s poselstvím, že jí bylo zjeveno, abychom začaly brát drogy, a tak se mohly vžít do stavů narkomanů a v budoucnu jim mohly pomáhat. Brzy otčímovy peníze přestaly stačit a já jsem zanechala školy a šla dělat ve svých 20 letech prostituci do nočních podniků. Veliký podvod a zákeřné zneužívání sektářky jsem prokoukla až ve svých 26 letech a chtěla jsem změnit život a konečně ho poprvé v životě žít pro sebe. S otčímem jsem v 21 letech díky penězům z prostituce skončila a už mezi námi nikdy nic nebylo, protože jsem se odstěhovala a žila sama. Díky prostituci a zneužívání jsem si nemohla najít životního partnera, se kterým bychom se měli rádi, byla jsem totiž vnitřně tak rozbitá, že jsem toho nebyla schopna. Dvakrát jsem přestala s prostitucí a šla normálně pracovat, ale pokaždé jsem se tam zase vrátila, protože jsem nesnesla tu vnitřní prázdnotu a bolest, chyběl mi směr a smysl života a při práci prostitutky jsem si alespoň přivydělala a zalepovala své rány penězi a pocitem úspěchu, pocitem, že si dokážu vydělat alespoň nějaké peníze, když mi chybí rodina a láska. Nakonec jsem se ve svých 34 letech tohoto destruktivního stylu života a prostituce zbavila jednou pro vždy, když jsme se s jednou kamarádkou, také prostitutkou, obě obrátily na zdravou křesťanskou víru, rozhodly se pro římskokatolickou církev. Nechaly jsme se pokřtít, dostaly plno důkazů lásky od opravdového Boha a spoustu obyčejných, v každodenním životě vypozorovaných, znamení, jakou cestou se máme vydat. I když se obě moc nevídáme, držíme se nového života a Pána Ježíše a od té doby jsem už nikdy necítila tu sžíravou nesnesitelnou prázdnotu v duši, Pán jí zaplnil svou pevnou, silnou a stabilní láskou a já jsem šťastná jako ještě nikdy v životě. Starosti, problémy a těžkosti budou do konce života, ale už na ně nejsem sama a také se mi dostali a dostávají do života slušní a dobří lidé. Jedině Láska mi zachránila život, jedině Láska udělala ten zázrak, že dokážu tvrdě a poctivě pracovat, a jedině Láska dává mému životu směr a sílu do budoucna, nic jiného by mě nezachránilo. Následky zneužívání druhými i sama sebou ale nezmizely jako mávnutím kouzelného proutku, mám ještě před sebou hodně práce na sobě. Již dva roky podstupuji psychoterapii, ale dělám to ráda a věřím, že to dokážu, a už mě ten život nesemele natolik, že bych na sobě napáchala další zlo. To, co z veliké části vyléčilo mé ženství, je skutečnost, že jsem již 4 roky zasvěcená Pánu Ježíši, ke kterému mám osobní vztah, a částečně si kompenzuji přirozenou ženskou potřebu snoubeneckého manželského citu, i když vím, že Pán Ježíš nemůže být klasickým manželem. Psychicky a citově mi ale velice pomáhá, že Mu můžu patřit, že mě má rád a jsem zakotvená a zadaná žena, tudíž si již nepřipadám jako zneužitá, odkopnutá a nechtěná oběť, ale patřím Jemu a chci Mu patřit již po celý život, i co se toho mého zasvěcení týče. Dnes je mi již 40 let a jsem si vědoma, že bych vzhledem ke své zraněné povaze a následkům dlouholetého života ve vztahové izolaci nebyla schopna žít v řádu či nějakém těsnějším společenství (je mi líto, že to tak mám), a proto pravidelně obnovuji jen soukromý slib čistoty do rukou kněze, který mě křtil. Dostala jsem od Pána Ježíše několik nádherných znamení, že se Mu opravdu můžu zasvětit. Sama ze sebe bych si to nikdy nedovolila, třeba už jen proto, že je pro mě těžké uvěřit v Jeho bezpodmínečnou lásku, která přijímá a chce bezvýhradně milovat mě, tak pošpiněnou, zapomenutou a neschopnou milovat druhé.
Dlouho jsem svůj problém se zneužíváním a destruktivními následky řešila jen s pomocí individuální psychoterapie a nutno dodat, že je to jiné, než když se o tom člověk sdílí s někým, kdo má podobné zkušenosti. Když jsem se úžasnou náhodou dozvěděla o SASA, zaujalo mě to a brzy jsem se vydala na první sezení. Již po prvním setkání jsem věděla, že je to něco, co mě ještě kromě mé individuální psychoterapie, která mi pochopitelně nemůže pomoct na 100 procent ve všech oblastech, může hodně posunout na cestě k uzdravení. Dopadlo to tak, že na SASA docházím již rok a půl a i když je to někdy náročné a bolestivé slyšet kruté příběhy ostatních i otevírání vlastních dlouho pohřbených strachů a ran, přesto je to tím více přínosnější. Nejdůležitější na tom je skutečnost, že v tom nejsem sama, protože to, co nejvíc bere sílu, je hluboce zakořeněný pocit těžké životní osamělosti a izolace. Připadám si lidštější a normálnější. Jsem za SASA hluboce vděčná, je to veliké dobro.
G. N.