english

Zpověď oběti rok poté

Naše svépomocná skupina SASA slaví rok od svého vzniku a já mám svoje osobní dvouleté výročí… Nebo je to jeho výročí? Kdo vlastně slaví?

Dva roky už tomu jsou, ale pachatel si v současné době užívá svobody. Může v podstatě, co se mu zachce. Může vymýšlet a plánovat všemožné způsoby dehonestace nás poškozených u hlavního líčení nebo alespoň šířit pomluvy a házet špínu. Sama jsem na tom po psychické i tělesné stránce čím dál hůř. Každé ráno mi trvá dlouhou dobu, než se rozhýbu, vstanu a trochu vzpamatuji z ještě trvajících účinků léku. Snad ze všeho nejhorší je vědomí totální bezmocnosti a ztráta kontroly nad vlastním životem. Nemohu se nijak ubránit flashbackům přicházejícím v nejnevhodnějších chvílích. Několikrát denně se přistihnu dělat věci nebo pouštět se do činností, které jsou – racionálně vzato – nesmyslné až hloupé a kterými mohu sama sobě velmi ublížit, popř. jsem si již ublížila. Jsem velice nervózní, mám v sobě naprosto neovladatelnou zlost, vztek, pocit křivdy, strachu z varianty, že bude obžalovaný zproštěn viny, touhu po pomstě a zároveň bezmocnost nad neschopností přiměřené obrany, neschopností cokoli udělat nebo zařídit, aby už konečně byla kauza uzavřena. Nedokážu myslet na nic jiného ani zmírnit ty hrozné pocity, které mě postupně sžírají a berou sílu jít dál. Žádná činnost (ani taková, která zaměstnává mozek) mě neodkloní od hrozných pocitů a myšlenek. A co na to církevní představitelé? Nic. Vůbec nic. Dělají, jako by se jich to netýkalo. Nikdo na světě mě nepřesvědčí, že neměli žádné povědomí o „zářném“ životě pachatele. Zájem, byť třeba pouze formální, o poškozené, měl být přímo pastorační povinností církevních představitelů. Pochopení nalézám právě na svépomocné skupině při naslouchání sdílení ostatních členů skupiny, kteří následkem jakýchkoli forem sexuálního násilí prožívají a jsou nuceny snášet ty stejné pocity, situace a stavy. Děkuji, že mohu na skupinu chodit, účast na ni mi pomáhá vůbec přežít. (P.P.)