english

Závislost

Otcova dceruška je žena, která setrvává v závislosti na otci. Mnoho dcer je coby náhražka za partnerku emocionálně zneužíváno svými otci. Často mezi nimi existuje erotické napětí a jejich vztah je sexualizovaný.
Rohr, Závislé vztahy, str. 45

Mám pocit, že pořád dělám všechno špatně, že mě stále někdo (táta) sleduje a všechno kritizuje. Když chci dělat něco pro sebe nebo podle sebe, tak je to špatně a mám pocity viny. Jen to, co dělám pro druhé (resp. původně pro tátu), má smysl a je oceněno, tedy není kritizováno.

To jsou moje pocity z dnešního rána, jsem s dcerkou doma, „nic“ neděláme, prostě tak normálně, jako matka na rodičovské dovolené s batoletem. Chtěla bych si to užívat, ale desetiletí staré pocity se derou na povrch. Odráží se to i ve vztahu k dcerce, mám pocit, že jí musím ve všem vyhovět, abych byla „dobrá“ máma, jenže to má své hranice, které sice špatně poznávám, ale přece. Cítím se přetížená, protože dovoluji ostatním (teď už ne tátovi) moje hranice překračovat, využívat mě, protože jsem závislá. Teď už sice ne na tátovi, ale přenáší se to do vztahu s mou novou rodinou, s manželem a dcerkou. S dcerkou jsme celé dny spolu, proto můžu „trénovat“ každý den. Většinou to, že nedělám, co chci já, poznám jednoduše, totiž buď jsem naštvaná, nebo unavená. Jenže když dělám, co chci já, poznám to také jednoduše: mám pocity viny, že se dcerce dostatečně nevěnuji. Naštěstí začínám sama pro sebe objevovat i další pomocné „techniky“, například pustit si dobrou hudbu, která se líbí jak dcerce, tak dělá dobře mně. Pokud si to tedy dovolím.

Horší je to ve vztahu k manželovi, kdy si začínám připouštět (ne, že by to tak nefungovalo roky), že já jsem na něm závislá, se vším, co s tím souvisí, tj. žiji svůj život podle něho/pro něho, jeho známí jsou i moji, vlastní skoro nemám, řídím svůj život podle jeho (mám v kalendáři všechny jeho aktivity, abych se podle toho mohla řídit), já se snažím, aby vztah fungoval, a vlastně chci, aby mě „zachránil“. Jenže mi dochází, že takhle to prostě nefunguje. Vzala jsem si nedostupného muže, pravý opak mě, no, jasně, jinak to ani dopadnout nemohlo. Závislost na tátovi jsem vyměnila za závislost na manželovi, asi jsem se tak bála opětovného zneužití, že jsem si paradoxně vybrala chlapa, ke kterému se emočně nemůžu dostat. To, co píše Rohr v knize Závislé vztahy, totiž přesně popisuje náš případ. Nějak přestávám mít naději, že by to mohlo fungovat, o což jsem se roky snažila, ale měla jsem pocit, že jsem v tom snažení sama. Můj o tři roky mladší bratr, byť navenek se s tátou neměl rád, šel nevědomky v jeho kolejích a vybral si podobný styl přístupu k lidem… Ještě když jsme bydleli jako děti v jednom pokoji, spali na palandách, já dole a on nahoře, tak on nikdy nemohl včas ráno vstát, protože dlouho do noci byl vzhůru. Budík měl přímo nad mou hlavou, pípal otřesně nahlas a třeba dvě hodiny… A celou tu dobu jsem ho nesměla vypnout, přestože brácha klidně ty dvě hodiny ležel… Co na tom, že já jsem třeba vstávat ani nemusela. Vypnout jsem ho nesměla, někdy jsem i dostala vynadáno za to, že on nevstal… Někdy v tu dobu jsem začala „mizet“. Když jsem se potřebovala učit, zalezla jsem do komory, nejmenší místnosti, co v bytě byla, abych měla klid a nerušila bráchu. Někdy mám pocit, že nevědomě mizím celý život, v osmnácti anorexií, později v soužití s lidmi tím, že se snažím našlapovat tiše, abych se náhodou nikoho nedotkla, a to jak doslova, tak obrazně. Ustupuji a říkám si, že to za to stojí nehádat se a nedělat rozruch. Stejně bych nevyhrála. Tedy tenkrát s tátou, když jsem se pohádala, on vždycky vyhrál, tak proč to zkoušet.

Odnáší to i moje věci, dcerce toho hodně dovolím, hrát si s mými věcmi, říkám si, že nechci být jako táta, ať si dělá, co chce, hledám hranice, kde je to pro mě v pořádku a kde už ne. Čas od času strašně bouchnu, hlavně ve vztahu k manželovi, kdy už toho mám dost, ale když se mu snažím průběžně říkat, co mě trápí, tak to prostě neslyší; nebo to říkám špatně? Neposlouchá mě, prý to už slyšel stokrát, jenže já mám pocit, že ještě ani jednou, a tak „škrábu na železná kamna“, jak je v knížce, manžel je tam pomyslně zavřený a já ta trpělivá, která ho odtamtud chce zachránit, protože v něm vidí to dobré.

Ale nevím, jestli po těch letech ještě chci. Jenže jsem závislá, a to nejen psychicky, ale i existenčně. Jsem na rodičovské dovolené s dcerkou, navíc nemám práci, do které se později můžu vrátit atd. Zní to strašně, ale reálně. Tak o velkých změnách zatím nepřemýšlím. Snad jenom sama v sobě.

A brácha? Našel si o čtrnáct let mladší slečnu – cizinku, která na něm na první pohled naprosto visí… A nejmladší sestra, která je o polovinu jiná generace, se tématu závislosti také nevyhnula, v téměř třiceti letech stále studuje a myslí si, že když bude v oboru nejlepší, že se tím zavděčí… Komu?

Lidem, kteří byli partnerskou náhražkou svých rodičů, nebylo dovoleno dospět. Tak do toho, hurá do dospělosti!

(M.M.)