english

Proč já?!

Často jsem si kladla otázku – proč zrovna já?! Co se stalo, že jsem musela ve svém životě zažít několik znásilnění, mnoho pokusů o ně a bezpočet zneužití??? Vždy jsem si odpověděla – nevím.

Dnes, po mnoha letech a zkušenostech z různých psychoterapeutických výcviků, kurzů a dílem veliké Boží milosti, jsem dospěla k závěru, že vše má někde svůj začátek, vše má svůj kořen, a proto jsem začala pátrat ve své minulosti. Poprvé jsem byla znásilněna hromadně svými kamarády ve 13 letech, když jsem ležela v alkoholovém bezvědomí. Zde je asi i zárodek mého rozhodnutí žít promiskuitním životem. Také si pamatuji, že někdy ve dvanácti či třinácti letech nám dělal ve škole přednášku sexuolog, který řekl, že žena je něco jako záchod. Prostě muž přijde, udělá se a jde dál. A já si tehdy řekla, že já toto nechci, že nechci být záchodem! Až po mnoha letech, kdy jsem si zpětně procházela svůj život, jsem si mimo jiné uvědomila, že jsem tím záchodem byla také! Muž přišel, udělal se a zase odešel. A já to sama dopouštěla, a občas jsem si za to i nechala zaplatit. Během těchto let jsem se stala také závislou na alkoholu, lécích a drogách. Žila jsem v těžké sebedestrukci, pohrdání sama sebou a nenáviděla jsem se. Další znásilnění, tentokráte pod pohrůžkou smrti, jsem zažila ve svých patnácti letech na jednom koncertu. Můj kluk, který tam byl také a bubnoval v kapele, mně tehdy nevěřil, že by mě někdo znásilnil, a ten večer mě znásilnil i on, abych věděla, jak to vypadá. V sedmnácti letech mě znásilnil kamarád mého dalšího přítele, se kterým jsem již žila v bytě, a plánovali jsme svatbu. Stalo se to v místním plaveckém bazénu, kde se mě útočník snažil utopit. Byl tam i můj přítel, který se nacházel v sauně. Přišel naštěstí včas a vytáhl mě z vody. Myslel si, že si tam jen s jeho kamarádem hrajeme, mému tvrzení o znásilnění nevěřil a všichni přítomní se mi vysmáli. Byla jsem tak otřesena a ponížena, že jsem ještě tu noc přítele opustila. Je zbytečné popisovat, jak jsem žila pak, byl to jeden velký mejdan, kde tekl alkohol proudem, drogy se válely všude, spalo se s kdekým, a tak se občas přihodilo i to, že si někdo myslel, že jsem matrace, kterou může kdykoliv použít, i když jsem to nechtěla. Nemám odvahu počítat, kolikrát jsem byla takto zneužita, protože mám strach, že bych to nerozdýchala. Alkohol a drogy mně vždy daly falešnou naději na zapomnění. V rozmezí od svých 15 do 20 let se mě několikrát pokusili znásilnit lékaři při vyšetřeních (oční, ortoped a chirurg), mnohokrát jsem byla sexuálně obtěžována svými učiteli a profesory. Neuměla jsem se adekvátně bránit a vždy jsem byla v psychické pasti. Cítila jsem se ponížená, i když k ničemu nedošlo. Možná i v souvislosti s těmito všemi událostmi jsem se třikrát pokusila o sebevraždu. Od 20 do 45 let jsem zažila ještě čtyřikrát zneužití, jedenkrát pokus o znásilnění a jedenkrát znásilnění, při kterém jsem byla škrcena. V těchto letech jsem již drogám neholdovala. Alkohol jsem pila jen příležitostně, proto jsem si s ním nikdy své pozdější zážitky nespojovala. Během posledního znásilnění (bylo mně 39 let) jsem dospěla k závěru, že potřebuji odbornou pomoc, neboť jsem opět uvažovala o sebevraždě. Proto jsem si našla výbornou psycholožku, která mi pomohla naučit se říkat a vnímat: „To není vaše vina, vy jste oběť!“. Díky ní jsem získala nový pohled na sebe a začala jsem se mít konečně ráda. Uvědomila jsem si, že mě všechny útoky hluboce poznamenaly a že s těmito šrámy budu žít do konce života. Po roce od posledního znásilnění jsem objevila program AA – Anonymní alkoholici. Díky programu dvanácti kroků AA jsem zjistila, že se dá aplikovat na mnoho fenoménů dnešní doby. Jedním z nich je trauma po sexuálním útoku či nátlaku. Tento program se jmenuje SASA - Sexual Assault Survivors Anonymous - Anonymní, kteří přežili sexuální útok. V programu jsem objevila návod na život, vnitřní vyrovnanost a na celkové vypořádání se se syndromem oběti. Je to program celoživotního uzdravování se z traumatu, kde se nesedí jen na skupině a neposlouchá se pouze životní příběh plný bolesti, ale je to usilovná osobní práce na dvanácti krocích, které mě posunují dál a naplňují radostí a nadějí na nový život beze strachu, sebeponižování a sebedestrukce. Navracejí mi mou vlastní hodnotu a díky nim získávám úctu k sobě i k druhým. Proto jsem se rozhodla otevřít program SASA společně s dalšími „trpícími“ i v České republice. Musím říct, že již po prvním setkání jsem věděla, že je to „ono“. Prostě, je to přesně to, co potřebuji!

(K.M.)