Potkala jsem v mateřském centru dávnou kamarádku. Já s jedním dítětem, ona se dvěma. Padla nezadržitelná a neúprosná otázka: máte jenom jedno? A co druhé? A odpověď: ne.

Cestou domů jsem opět přemýšlela nad tématem, jak jsem jiná než ostatní. V tom smyslu, jak můj dospělý život ovlivnily zážitky sexuálního zneužívání, resp. incestu, v dětství. No, a teď došlo na téma mateřství. Bohužel se stále srovnávám, když vidím, jak ostatní matky zvládají, jak mají víc dětí atd. Já jsem si vůbec nedovedla přestavit mít děti. Nevěděla jsem, proč, ani jsem to nedávala do souvislostí s mými starými zážitky z dětství. Říkala jsem si, že to tak prostě mám nastaveno, no a co, všichni děti mít nemusí. Vlastně jsem čekala, až ty „biologické hodiny“ začnou tikat, a ono pořád nic, už jsem byla dávno vdaná, táhlo mi na čtyřicítku, stále nic… A pak to přišlo, nečekaně, neplánovaně jsem otěhotněla a za devět měsíců se stala matkou. A tehdy přišlo to srovnávání. Jak to, že ostatní to tak zvládají, a já ne? A teprve zpětně jsem si začala uvědomovat, že prostě nejsem stejná jako ostatní matky. Já vím, že všechny matky to mají obtížné. Ale poté, co jsem začala chodit na svépomocnou skupinu pro oběti sexuálního násilí, mi to došlo. Ženy, oběti sexuálního násilí, prostě děti nechtějí. Náhoda? Nemyslím si. Zážitky z dětství, u někoho i z pozdější doby, zanechaly takové následky, že už jen myšlenka na mateřství se zdá být nad lidské síly. Z žen, které na skupinu chodí, jsem matka jediná. Vlastně tam byla ještě jedna, ale z určitých důvodů momentálně svoje dítě sama vychovávat nemůže. Co se v psychice nás žen „obětí“ stalo, že je to tak destruktivní? Kde nám „přeskočilo“, že bylo poškozeno to základní poslání ženy, totiž být matkou a přivádět na svět nový život? Tohle by si měla uvědomit celá naše společnost, jak závažné je téma sexuálního zneužívání a sexuálního násilí na ženách. Třeba by pak nebyl takový problém sehnat dotace pro Élektru, jedinou společnost, která se přímo tímto tématem zabývá, pak už zbývají jen svépomocné skupiny, ale to jsem odbočila. Ani sama sobě to nedokážu vysvětlit, proč je to pro mě tak těžké. Ani manželovi, ani mámě, prostě nikomu. Nevím, proč, ale vím, že to tak je. Svoji dceru miluji. Miluji ji nade vše, proto je pro mě tak obtížné přiznat, že prostě nezvládám. Hrozně chci, ale nemůžu, neumím. Hroutím se, pořádně nefunguji já jako osoba, jako matka, jako partnerka… Z okolí slyším, hlavně od nejbližších, vlastní mámy a tchýně, jen „taky jsem to zvládla se třemi dětmi sama“, „proč potřebuješ čas pro sebe, když jsi jen doma a nechodíš do práce?“, „když chodíš na terapii, jen si vymýšlíš a šťouráš se v sobě zbytečně“. Snažím se. Pracuji na sobě a zlepšuji se. Je pro mě těžké říct si o pomoc ostatním, protože mám odjakživa nastaveno, že musím všechno zvládat sama, a také mám strach, že o dcerku se nikdo jiný nepostará tak dobře jako já, nedej bože aby se jí něco v mé nepřítomnosti stalo, ale jdu do toho, protože jiná cesta prostě není ani pro mě, ani pro dcerku… Zato je to jediná cesta, která je otevřená tomu, že někdy možná ještě jedno… Ne, toto téma zatím není pro mě. Ale – kdo ví.

Chci povzbudit ostatní ženy, které jsou v podobné situaci, že to jde. Bolí to a je to těžké, moc těžké, ale jde to. Být matkou je krásné. Stojí to za to. Bojujte a nenechte si to vzít, pokud to samozřejmě chcete… A hledejte pomoc. I já hledám. Pokud je mezi vámi další maminka, budu moc ráda, když se mi přes SASA ozve, pokud bude tento můj příspěvek zveřejněn. Cítím se v tom zoufale sama. Už dlouho jsem nebrečela, ale toto přiznání prostě chtělo ven. Bude lépe. Těším se na vás. Vaše… kdysi zneužívaná… dnes na dobré cestě (věřím) k uzdravení… MAMINKA

(M.M.)