english

Hranice


Jak funguje svět: Ten druhý (táta) má všechno na povel, všechno je podle něj, překračuje hranice, takže já nevím, kde končím a kde začínám a kde ten druhý. Máma – nechává všechno na tátovi, rozhodování přenechává na něm, skáče, jak on píská. Později skáče, jak pískají všichni ostatní. Táta jedná despoticky, všechno ví nejlépe, on ví, co je pro mě nejlepší – tak to dělá, bez ohledu na to, co chci já. Pokud něco chci, vždy má názor opačný, i kdyby si předtím myslel to samé. Tak to na mě působí. Pamatuji si, že k doktorovi se mnou chodil táta, na třídní schůzky táta… moje vzpomínky se dost rozcházejí s tím, co slyším od mámy, že se o nás táta nestaral, že bylo všechno na ní. Dnes vnímám, že mívám lepší vztahy s muži než se ženami, mám problém s kamarádkami, dříve, když jsem byla víc mezi lidmi a mezi muži, jsem s chlapy takové problémy neměla. No, měla jsem s nimi zase jiné. Jako bych neuměla fungovat s ženami a s chlapy ano. Paradoxně, i když pak přišlo zneužívání a posralo se i to, mi doteď mi zůstal lepší pocit ze vztahů s muži než se ženami. Ženské prostě neumím, stejně jako jsem asi neuměla vytvořit vztah k mámě. Pak mi nezbylo než jít si pro lásku k tátovi… a odtud byl už jen krůček ke zneužívání, ale i přesto, přesto… tam ten táta aspoň byl! Dnes mám s mámou relativně dobrý vztah, s tátou skoro žádný. Ale i tak… s mámou mám vztah „na povrchu“. Vnímám, že se před ní snažím tvářit, jako by bylo všechno v pořádku. Nemám problémy, a pokud ano, tak je před ní vědomě zlehčuji. Asi cítím, že by víc nepobrala. Když mluvím o psychoterapii, podle mámy si vymýšlím. Tak to prostě má a já jí to neberu. Vím, že to také v životě neměla lehké a já ji nenapravím. Navíc její pomoc potřebuju. A teď k těm hranicím. Jak jsem se naučila v dětství, ten aktivní, ten, kdo rozhoduje, byl vždy táta. A mým snem se stalo, aby táta dělal to, co chci já. Později tento vzorec byl – ať ten druhý dělá to, co chci já, protože jsem znala, že ten druhý dělá to, co chce on. No jo, ale vůbec mě nenapadlo, že ten aktivní v mém životě mám být já! Překračování hranic v dětství způsobilo, že sama sebe vnímám jako oběť, jako tu pasivní, která nic nemůže a očekává, že všechno udělá ten druhý. Jenže ten druhý o tomhle mém očekávání nemá ani páru. Dobře je to vidět v partnerském vztahu. Dost často jsem naštvaná na manžela, že nedělá to, co já očekávám, že BY MĚL. Problém je v tom, že on si nemyslí, že by to měl dělat, někdy to ani neví, ale já jsem naštvaná. Ehm. Napadá mě, že to není jeho práce, dělat to, co očekávám já, ale moc se mi to nelíbí. Celý život jsem tak byla vedena, že to někdo rozhodne za mě, většinou tedy ne tak, jak chci já, ale i to byla určitá jistota, že prostě někdo jiný nějak rozhodne a na mně je se s tím jen vyrovnat. A teď už to tak asi fungovat nebude, což je těžké, jako každá změna. Spolehnout se jenom sama na sebe? Ve svém životě? Ono to vcelku fungovalo, až do doby, než se nám narodilo dítě. A moje očekávání je, že se budeme starat oba. Manželovo očekávání je asi jiné: že se budu starat jen já, nebo převážně já. A to je kámen úrazu. Já očekávám, že bude „pomáhat“, on očekává, že mu dám pokoj. Říká, že jsem „stíhačka“. Pořád ho stíhám a něco po něm chci – aby byl s vlastním dítětem. Mám dojem, že on si myslí, že toho po něm chci moc. Já se cítím přetížená a naštvaná. Žijeme vedle sebe, a ne spolu. Vnímám, že toto také souvisí s tématem zneužívání, resp. s překračováním hranic. S naučenou bezmocí a očekáváním, že někdo bude aktivní za mě. Pak už je jedno, jestli ten člověk dělá to, co chci, nebo co nechci, o to nejde. Jde o aktivitu. A já čekám, až to někdo jiný udělá za mě. Haló, prober se, to je Tvůj život! Ach jo. Cítím se sama, takto jsem se měla cítit dřív, kdy jsem se měla naučit žít svůj vlastní život, a ne v době, kdy to samé mám učit další generaci. No, holt lépe později než nikdy. Tak do toho. Nechce se mi, ale asi to jinak nepůjde.
(M.M.)